Uvnitř písní

„…já jsem se cítil šťasten uvnitř těchto písní, v nichž smutek není hraný, smích není křivý, láska není směšná a nenávist není plachá, kde lidé milují tělem i duší, kde v nenávisti sahají po noži nebo po šavli, v radosti tančí, v zoufalství skáčou do Dunaje, kde teda láska je ještě láskou a bolest bolestí, kde původní cit není ještě vyklouben ze sebe sama a hodnoty jsou dosud nezpustošené a zdálo se mi, že uvnitř těchto písní jsem doma, že z nich jsem vyšel, že jejich svět je mé původní poznamenání, můj domov, jemuž jsem se zpronevěřil…“ Právě tento výňatek z Kunderova Žertu si jako úvodní motto své webové prezentace zvolil předmět našeho dnešního zájmu. Muzika, v níž se za její osmnáctiletou historii stali z chlapců muži; muzika, jejíž zvuk je i v záplavě dalších vynikajících uherskohradištských těles nezaměnitelný. Ano, řeč je o Cimbálové muzice Stanislava Gabriela z Babic. Stanislav Gabriel st., dlouholetý vynikající pěvecký sólista Hradišťanu, už od dětského věku vedl oba své syny – Stanislava a Tomáše – k lásce k hudbě. K té lidové především. Trénování povinného učiva základních uměleckých škol, tzn. stupnic a technických cvičení, kluky moc nebavilo, když se ale později objevila možnost zahrát příležitostně někomu na oslavě či ve vinném sklepě, na protrpěné hodiny u nástroje se rádo zapomnělo. Na veřejnosti se muzika začala prezentovat nejprve v hudecké sestavě, pod výše uvedeným názvem začala psát svou historii od roku 1992. Postupně se rozrostla o další mladé hudebníky, až dospěla ke konečnému devítičlennému tělesu. Zakladatelem a vůdčí osobností celého souboru je bezesporu primáš Stanislav Gabriel. Čistě zpívající housle jsou v jeho rukou nástrojem samozřejmým a přirozeným, a přirozeně a samozřejmě zní i Gabrielův pěvecký projev. Stejně jako jeho otec je též on jednou z mála výjimek kultivovaného a barevně lahodného mužského zpěvu na Uherskohradištsku. Po hráčích druhých a třetích houslí sáhli Gabrielovci na Strážnicko, a udělali dobře, myslím. Oba strážničtí benjamínci pocházejí z muzikantských rodin. Pavel Šafařík, podobně jako táta člen Cimbálové muziky Jaroslava Čecha, zůstal u houslí, navíc se pokouší také o hudební aranže a vlastní tvorbu. Jan Holubík ze Strážnické cimbálové muziky Michala Miltáka klarinet synovi nepředá, u mladého Janka zvítězil rovněž nástroj se čtyřmi strunami. Cimbalista Jan Smutný ze Vnorov měl tu nejlepší muzikantskou přípravu v podobě svých rodičů a také prarodičů, Vlasty a Jaroslava Smutných. Pokud je po primáši někdo další výraznou osobností, je to jistojistě klarinetista a hráč na píšťalky Jiří Rohel. Vysoce kultivovaný projev doplněný neuvěřitelnou invencí z něj dělá muzikanta pour excelance. K violovým kontrášům Michalu Bučkovi a Igoru Rokytovi (podobnost příjmení s ostravským Janem je čistě náhodná) v nedávné době přibyl violoncellista Tomáš Harnoš a devítičlenný kruh uzavírá druhý z Gabrielů – basista a organizační vedoucí muziky Tomáš. Ačkoliv mají Gabrielovci cennou devizu v podobě vlastního pěveckého sólisty (a zároveň primáše), k jejich domovské značce patří po odchodu zpívající houslistky Jitky Šuranské mladé nadějné zpěvačky Klára Plaširybová a Terezie Habartová a duchovní otec tělesa Stanislav Gabriel st. Také dosavadní diskografie naznačuje, že muzikantský obzor sahá dál než do jednoduchých regionálních projektů: Zvukový debut Chodníčky k písni (r. 2002) byl natočen v brněnském G – studiu. Lidové písně z Dolňácka a z moravsko – slovenského pomezí na něm zpívají otec i syn Gabrielové a Jitka Šuranská. Rok nato tvořili Gabrielovci v titulu Hody na Slovácku jednu ze dvou doprovodných muzik sourozencům Baťkovým. Svižné ediční tempo udržela cimbálka i nadále, jen se s natáčením všech dalších samostatných titulů přesunula do ostravského studia Českého rozhlasu. V roce 2004 vydala desku dolňáckých, horňáckých a kopaničářských písní s názvem Na mojem srdéčku, přičemž ke spolupráci si kromě S. Gabriela st. pozvala také Antonína Čevelu, dívčí sbor Kalina z Babic a mužský sbor Lúčka z Kudlovic. Po dvouleté odmlce se podílela na unikátním zpěvníku Písně malované Slováckem aneb Na derflanském poli… obsahujícím sedmasedmdesát lidových písniček z uherskohradišťské městské části Sady (dříve Derfle), které na počátku 20. století sesbíral Josef Zbořil. Tři roky nato vznikl prozatím poslední samostatný nosič Z Uher do Moravy, na němž si s muzikou zazpívali jednak domácí T. Habartová, K. Plaširybová a S. Gabriel st., jednak hostující Jan Gajda a J. Šuranská. V polovině roku 2008 připravili Gabrielovci pro své příznivce opravdový bonbónek. Kývli na hudební spolupráci písničkářce Radůze, která sepsala a pro CD připravila sérii autorských pohádek doplněných dvaceti písněmi. Vznikl tak minimuzikál O Mourince a Lojzíkovi, aneb Pohádkové čtení se zpěvy. Hudební filozofie je u Cimbálové muziky Stanislava Gabriela z Babic průzračná. Hlásí se k odkazu dolňáckých těles, především ke Staňkovu Hradišťanu, její abmice jdou však dál. S hudebním materiálem pracuje, mění ho v živou hmotu, kterou barvitě dotváří; cesty muziky jsou patrny i z poslechu zvukových nosičů. Zároveň dospěla k poznání, že souhra a harmonie v kapele se nesmí týkat jen hraní, ale musí být též součástí vzájemných mezilidských vztahů. Možná právě z potřeby sounáležitosti začala v roce 2002 spolupracovat s již zmíněným babickým souborem Kalina, snad právě pro své širší vnímání věcí nehmatatelných se za další čtyři léta stala Laureátem Mezinárodního folklorního festivalu Strážnice 2006 a následně v dubnu 2007 získala ocenění FOSKAR 2006. Co k takové muzice ještě dodat? Oni jsou skutečně šťastní uvnitř písní, jež hrají. Tak jen houšť…

Magdalena Múčková